Rozhodl jsem se napsat článek o strachu, sám nevím proč, možná je na čase se zase o něco víc otevřít světu a objasnit svoje myšlenkové pochody. Život každého z nás je protkán strachem, a když už se nebojíme samy o sebe, máme obavy alespoň o někoho, kdo je nám blízký. A kdo říká, že ne, ten lže. Nechci tu mluvit o těch věcech, co děsí každého běžného člověka, jako například tma nebo zubatá s kosou. Ne, tohle bude článek o něčem netypickém. O tom, co si můj chorý mozek navymýšlel a já si úspěšně vsugeroval, jako něco moc děsivého a nikdo na světě mi to nerozmluví. Dejme tomu, že udělám pomyslný žebříček toho nej. Keců kolem bylo dost, je na čase se tomu postavit a začít.
Strach číslo jedna- TO v podzemí
Každý správný fanoušek Stephena Kinga četl jeho tisíci stránkové TO. Já ho dostal loni k narozeninám od strýce. Byla to první kniha, kterou mi koupil. Nebudu lhát, je to 1013 stránek narvaných děsem! Nebudu vyprávět děj knihy, ten ať si najde, kdo chce.
Jde o to, že pod městem je systém kanálů a tunelů a v něm žije To nejděsivější stvoření, jaké si dokážete představit. A zabíjí malé dětičky i dospělé. Bere na sebe podobu rozšklebeného klauna, který nabízí balónky. Vezmete si? Utrhá vám ručičky a vezme vás do svého světa, tam dolů, kde se všichni vznáší... Jasně, možná si ťukáte na čelo, ale kdo nečetl, nepochopí. A proč bych měl riskovat? TO vévodí mému žebříčku strachu na plné čáře.
Po přečtení knihy jsem asi 14 dní nemohl pořádně spát a je natočený i film, u kterého jsem vydržel asi patnáct minut. Pak jsem s křikem utekl z pokoje. Brrr klauni.
Pravidlo: Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nestoupat na kanál! Nikdy! Kanály obcházet velkým obloukem (minimálně 2 metry od okraje). Nepřeskakovat! To má rychlé a mrštné ruce, co vám sevřou kotník a stáhnou do těch nekonečných hlubin...
Nikdy nikdy nikdy nebrat balónky od klaunů! A raději se jim vyhýbat, co když je to To.
Fotografie útočníka:
Pro ty, co nečetli, aby pochopili, kdy mají utéct:
Klaun držel v jedné ruce svazek balónků, různobarevných, jako krásnou kytici. Ve druhé ruce držel Georgovu lodičku.
"Chceš svoji lodičku, Georgie?" Klaun se usmíval.
George se také usmíval. Jinak to nešlo - byl to úsměv, - na který se prostě muselo odpovědět. "Jasně že jo," řekl.
Klaun se zasmál.
"Jasně že jo. To je dobrý! To je moc dobrý! A co balónek?"
"No... jasně!" Natáhl ruku... a pak ji nerozhodně nechal klesnout.........
.........."Chceš svoji lodičku, Georgie?" zeptal se Pennywise. "Ptám se znovu jen proto, že se mi zdá, že o ni moc nestojíš." S úsměvem ji zvedl do výše. Měl na sobě pytlovité sametové šaty s obrovskými oranžovými knoflíky. Blýskavá kravata, ocelově modrá, visela přes kabátec a na rukách měl velké bílé rukavice, takové, jako vždy nosí Myšák Mickey a Kačer Donald.
"Ano, jasně," řekl George, nahlížeje do jímky.
"A jeden balónek? Mám červený a zelený a žlutý a modrý..."
"A vznášejí se?"
"Jestli se vznášejí?" Klaunův úsměv se rozšířil. "Ale ano, to ano. Vznášejí se! A tady je cukroví..."
George natáhl ruku.
Klaun ho za paži chytil.
A George viděl, jak se klaunova tvář mění.
To, co potom uviděl, bylo tak strašné, že jeho nejhorší představování si něčeho ve sklepě vedle toho vypadalo jako krásné sny; co uviděl, ho v mžiku připravilo o rozum.
"Vznášejí se," zabručela zastřeným hlasem ta věc v jímce. Držela paži George mocným a horkým sevřením, táhla George do té strašné temnoty, kam se valila řvoucí voda, unášející do moře svůj náklad různých úlomků a věcí. George odtahoval krk od té konečné temnoty a počal do deště křičet, křičet jako smyslů zbavený do světlého podzimního nebe, klenoucího se onoho podzimního dne roku 1957 nad městem Derry. Jeho výkřiky byly ostré a pronikavé a po celé Witcham Street lidé přistupovali k oknům, nebo vycházeli na verandy.
"Vznášejí se," vrčela ta věc, "vznášejí, Georgie, a až tu budeš dole se mnou, budeš se vznášet taky -"
Rameno George narazilo na beton obrubníku a Dave Gardener, který toho dne nešel pro záplavu do zaměstnání, uviděl už jen malého chlapce ve žlutém pršiplášti, malého chlapce, zmítajícího se ve strouze, špinavá voda mu tekla přes obličej, takže jeho křik zněl bublavě.
"Tady dole se všechno vznáší," zašeptal ten zdušený, chraplavý hlas, a náhle se ozval zvuk trhání, poslední hrůzný výkřik a pak už George Denbrough nic nevěděl...
(TO- Stephen King)
Strach číslo dvě- stát se telefoním šílencem
Oukej, přiznávám se bez mučení, za tohle taky může King, ale tak když přečtete co napsal, musí to zanechat nějaké následky na vaší takřka dětské duši. Je prostě skvělý, co na to říct jiného.
Tato paranoia vznikla po přečtení knihy Puls. Přestavte si úplně běžný říjnový den 21.století, kdy má snad už i batole vlastní mobil a všechno je v pořádku. Procházíte se po ulici a přemýšlíte, jestli těch rohlíků koupit deset, nebo raději dvanáct, když najednou začnou lidi bláznit. Pár z nich běhá po ulici, chová se jako zombie a zakusuje se do normálních kolemjdoucích. Jak je to možné? Puls, jakýsi jev, co se šíří mobilním telefonem, z vás udělá tohle krvežíznivé monstrum. Zblázníte se a vesele zabíjíte lidi kolem. Civilizace skončí, zbyde hrstka normálních a tisíce hladových zombie, co se shlukují do tlup a baví se pomocí myšlenek. Není to děsivé? Prostě vám zavolá cizí číslo, zvednete to, ozve se něco, co vám přehází všechna kolečka v hlavě a z vás je telefoní šílenec. Skvělý plán.
Pravidlo: Nikdynezvedat telefony, když vám volá neznámé číslo! Fakt je, že nezvedám telefony ani kamarádům...co kdyby... A ani nevolám sám nikomu, pokud to není vyloženě nutné. Smskama nic nezkazíte :) A pravdou je, že dost lidí je kvůli tomu na mě naštvaných, že jim neberu mobil, ale chápete, přece nebudu dalším telefoním šílencem a zabíjet lidi. Nene, to se nedělá.
Fotografie (až uvidíte takovou scénu, utíkejte co vám nohy stačí, zabarykádujte se v horním patře nějakého domu a zablokujte výtah, to pomůže):
Tato paranoia vznikla po přečtení knihy Puls. Přestavte si úplně běžný říjnový den 21.století, kdy má snad už i batole vlastní mobil a všechno je v pořádku. Procházíte se po ulici a přemýšlíte, jestli těch rohlíků koupit deset, nebo raději dvanáct, když najednou začnou lidi bláznit. Pár z nich běhá po ulici, chová se jako zombie a zakusuje se do normálních kolemjdoucích. Jak je to možné? Puls, jakýsi jev, co se šíří mobilním telefonem, z vás udělá tohle krvežíznivé monstrum. Zblázníte se a vesele zabíjíte lidi kolem. Civilizace skončí, zbyde hrstka normálních a tisíce hladových zombie, co se shlukují do tlup a baví se pomocí myšlenek. Není to děsivé? Prostě vám zavolá cizí číslo, zvednete to, ozve se něco, co vám přehází všechna kolečka v hlavě a z vás je telefoní šílenec. Skvělý plán.
Pravidlo: Nikdynezvedat telefony, když vám volá neznámé číslo! Fakt je, že nezvedám telefony ani kamarádům...co kdyby... A ani nevolám sám nikomu, pokud to není vyloženě nutné. Smskama nic nezkazíte :) A pravdou je, že dost lidí je kvůli tomu na mě naštvaných, že jim neberu mobil, ale chápete, přece nebudu dalším telefoním šílencem a zabíjet lidi. Nene, to se nedělá.
Fotografie (až uvidíte takovou scénu, utíkejte co vám nohy stačí, zabarykádujte se v horním patře nějakého domu a zablokujte výtah, to pomůže):
Poznámka pod čarou(obrázkem:
1) po přečtení knihy Osvícení, jsem se bál chodit do koupelny, že je tam ta mrtvá ženská
2)Po přečtení Prokletí salemu, jsem si na kliku dveří do ložnice a na kliku u okna do ložnice pověsil stříbrné křížky a jeden si dal na krk (kvůli upírům pochopitelně)
3)Po přečtení Pavučiny snů si kontroluju každej pupínek na těle a ...mimozemšťanů jsem se bál už předtím :D
2)Po přečtení Prokletí salemu, jsem si na kliku dveří do ložnice a na kliku u okna do ložnice pověsil stříbrné křížky a jeden si dal na krk (kvůli upírům pochopitelně)
3)Po přečtení Pavučiny snů si kontroluju každej pupínek na těle a ...mimozemšťanů jsem se bál už předtím :D
Strach číslo 3- Výtahy
Naštěstí bydlíme v rodinném domě, jinak bych denně šlapal do x tého patra jen proto, abych se nemusel nechat dobrovolně zavřít do té kovové plechovky. Původně jsem si myslel, že mám "prostě jen" klaustrofobii a pocit, že nemůžu dýchat je způsoben tím, ale teď se k tomu přidal strach ze smrti hladem a udušení. Jasně, všichni říkají, že v dnešní době to není možné, aby se člověk ze zaseklého výtahu nedostal, ale při mém štěstí, to klidně možné je. Navíc výtah drží jen na jakýchsi ocelových lanech, které mohou povolit. Ne, přijde mi to jako pěkně blbá smrt, umřít v kovové krabici. A když už tam musím nastoupit, mám u sebe jídlo, i pití, kdyby náhodou.. Klidu mi ani nepřidala sestřenka, co mi pověděla, že je klidně možné, že tam člověku dojde vzduch a on se prostě pomalu udusí. Paráda!
Zasekl jsem se jen jednou a jsem si jistý, že to nehci absolvovat nikdy víc. Zhaslo světlo, já tam byl sám a ječel jak na lesy. Jen kvůli špatně dovřeným dveřím.
Pravidlo: Pokud nemá budova víc, jak padesát pater, chodit po schodech! Vždycky!
Foto:
Zasekl jsem se jen jednou a jsem si jistý, že to nehci absolvovat nikdy víc. Zhaslo světlo, já tam byl sám a ječel jak na lesy. Jen kvůli špatně dovřeným dveřím.
Pravidlo: Pokud nemá budova víc, jak padesát pater, chodit po schodech! Vždycky!
Foto:
Noční můra- Zombie z filmu Já legenda
Kdo viděl film, asi se mi tak úplně nediví (já četl i knížku, vím, jsem magor). Po světě se rozšířil vir, který z lidí udělal strašidelné mutanty, co mají chuť na krev. Hlavní hrdina je vůči viru imuní a hledá protilék. Film jsem viděl asi desetkrát, než se mi o něm začalo zdávat. Opakovaně zdávat. Vždycky jsem zabarykádovaný u nás doma, kolem domu jsou tisíce těch upírů, nebo zombie, chcete li. A jdou po mě. Bohužel se většinou i docela hravě dostanou dovnitř domu...a... Ne, tenhle sen fakt nemám rád.
Pravidlo: Nekoukat na takové filmy. Pokusit se probudit co nejrychleji.
Foto: 
Tak tohle jsou moje děsy.. moje osobní strašidla a noční můry.