Oni říkají, že se nedožije rána, ale já věřím, že mi neumře. Ptáček se pro mě stal symbolem. Kde by byla spravedlnost, kdyby ptačí miminko umřelo. Když si jdeme lehnout, beru si Steveho k sobě do stanu, celou noc ho kontroluji a opečovávám.
Vzpomínám si, že když jsem byl malý, našel jsem na zahradě holátko, co vypadlo z hnízda, ale ještě žilo. Lezli po něm mravenci, tak jsem ho očistil, ale než jsem stihl někoho zavolat, umřelo. Udělal jsem mu hrobeček a často tam pak chodil přemýšlet. Možná proto mám k tomu nalezenci takový vztah. Možná prostě jednou potřebuju něco zachránit.
Je brzo ráno a budí mě pípání. Drobeček přečkal noc v novém hnízdečku a teď se hlásí o potravu nebo možná volá maminku. Kašlu na snídani a pokoušíme se do něj nacpat aspoň mravence, nežere. Ale našel jsem způsob, jak do jeho malinkého tělíčka vpravit vodu. Lehce mu otírám o zobáček víčko a on pije. Vypadá spokojeně. Necháváme ho zdřímnout a vymýšlíme způsob, jak do něj nacpat jídlo. Už už má brouka v zobáčku, ale zase ho vyplivne. Dobře tedy, voda zatím postačí. Co já vím, co takový ptáček potřebuje?
Jdeme se vykoupat a pravidelně chodíme Steveho kontrolovat, je to miláček. Vypadá unaveně, ale to přikládáme teplu a potřebě si odpočinout. Hodně spinká.
Je večer. Ptáček se neudrží na nohou, leží na boku, hlavička mu padá. Nechce ani pít, ale nějakou vodu se mi do něj podaří dopravit. Namáhavě dýchá, zavírá zdravé očičko a tiše trpí. Teď už se ani nepokouší pípat, jen občas unaveně mávne křidélkem. Možná je to tím horkem, někdo říká, že dostal mrtvičku, nebo to byl otok mozku. Je to jedno, jediný co vím je, že ptáček teď umírá a já mu nemám jak pomoc.
Sakra už! Udělal bych cokoli. Rosíme jej kapkami studené vody, v zoufalství drtíme brouky, co jsme našli v trávě. Nesmí zemřít! Modlím se, aby se stal zázrak a jemu se udělalo líp. Nikdo mé modlitby neslyší. Ztěžka dýchá, občas unaveně pootevře očičko, hladím jej a tiše k němu promlouvám. ,,Notáák, aspoň trošičku. Aspoň pár kapek. Notak, zkus to, napij se. Prosím..."
Nevěřím tomu, z očí se mi hrnou slzy, snažím se přemoci vzlyky deroucí se ven skrz hrdlo stažené smutkem. Nebudu přece brečet mezi lidma. Nemůžu! Běžím pryč, přes slzy nevidím, sedám si na břeh rybníka a dávám se do mocných vzlyků. Celé tělo se mi kroutí v bolestné křeči způsobené bezmocí a opravdovou bolestí na duši. Sám. Ptáček mezitím umřel. Můj symbol naděje je navždycky pryč. Jeho návrat si nevybrečím a nikdo na světě by jeho tělíčku nevdechl zpět život. Tohle je ta spravedlnost na zemi.? Ptáček mě opustil. Zůstal jsem sám na prázdné silnici.
