Damien | Nej kámošky

Bylo nám šestnáct, když jsme se spolu tak nějak zapletly. Chodily jsme spolu do školy, po vyučování jsme se občas navštěvovaly, koneckonců jsme bydlely jen asi pět minut od sebe, jen o pár domů dál.
Válely jsme se na gauči u ní nebo u mě, podle toho, jak to vyšlo (a kde se momentálně nacházelo lepší jídlo), koukaly na televizi, bavily se, občas napsaly domácí úkoly nebo se učily, aby se neřeklo.
Nejspíš by se dalo říct, že se z nás postupem času staly nejlepší kamarádky.
Moji rodiče pracovně pořád někde lítali, doma byli pořádně jen o víkendu, což mi nikdy nevadilo, protože mi za ty dva dny vynahrazovali veškerou pozornost, kterou mi přes týden nemohli věnovat. Byla jsem jedináček, takže po večerech jsem se doma většinou nehorázně nudila.
A tak začalo občasné přespávání. Ve dvou, a ještě k tomu s nejlepší kamarádkou, to byla prostě zábava. Ráno jsme se sebraly, vypravily do školy, po škole zase k jedné nebo druhé zapadly, pokud to nebylo odpoledne, kdy jedna nebo druhá zrovna měla nějakou zájmovou činnost.
Během jednoho toho přespávání se ale stalo něco, co nikdy dřív. Ležely jsme na posteli, dívaly se na sebe, hihňaly se... a najednou jsme se políbily.
Obě jsme ucukly a chvíli na sebe jen zíraly. Načež jsme to udělaly znova.
Ten večer jsme se líbaly snad několik hodin. Bylo to nekonečné a bylo to úžasné, absolutně jiné než s klukem, stokrát lepší.
Pár dní a týdnů to pokračovalo, polibky se stávaly vášnivějšími, přidávaly se doteky, nejdřív nesmělé, pak podstatně sebevědomější, spousta vzdychání, posléze i sténání, přivádění k orgasmu...
Ani jedna z nás už nebyla panna, což věci činilo tak nějak... podstatně snazší.
Celé to vlastně trvalo jen čtvrt roku. Zamilovala jsem se do ní, a tak nějak jsem věděla, že ona ke mně cítí to samé, ačkoliv jsme to jedna druhé nikdy neřekla. Dost možná jsme se tvářily, že se to vůbec neděje, jakkoliv to teď zní hloupě.
Pak, zase bez jediného slova vysvětlení, to skončilo, když mi řekla, že si našla kluka. Netvrdím, že mi to nezlomilo srdce. Ale stejně by to mezi námi nemělo budoucnost. Tehdy jsem ještě byla přesvědčená, že jsem čistě heterosexuální, že to vlastně byl jen úlet, taková ta pubertální zvědavost, jak se o ní pořád mluví. Zvědavost a pobláznění. Prostě něco, na co sice budu potají vzpomínat, ale už to nikdy nebudu opakovat.
Jen o pár dní později mi rodiče oznámili, že se za prací musí odstěhovat na druhý konec republiky. Měla jsem možnost zůstat v rodném městě, bydlet u babičky, za rodiči občas jezdit, vlastně jen na návštěvu, na víkend, na prázdniny. Takže by to vlastně bylo skoro jako teď. Jenže když půjdu, budou na mě konečně mít čas i přes týden.
Krom toho, bydlet s pořádkumilovnou babičkou by bylo peklo.
Volba byla jasná. Stěhovala jsem se.
Jenže co to mohlo udělat s nejlepším kamarádstvím? Slíbily jsme si, že si budeme psát, hodně, vždyť přátelství na dálku fungují naprosto normálně. Tehdy ještě nenastala doba internetu v každé domácnosti, kredit na mobil byl od rodičů omezený na čtyři stovky na měsíc, u ní jen na dvě. Dopisy byly jediná šance, jak se zkontaktovat. Oběma bylo jasné, že to NEJLEPŠÍ kamarádství prostě zmizí.
A přesně to se stalo. Nejdřív jsme si psaly dopisy dvakrát do týdne, pak jen jednou, pak jednou za dva týdny, postupem času jen jednou do měsíce. Ale povedlo se nám zůstat v kontaktu.
O pět let později jsem jí šla za družičku na svatbě, brala si toho samého kluka, se kterým si začala tehdy po tom našem románku. Svým způsobem bylo úžasné, jak dlouho jim to vydrželo. Za dva roky se jim narodil syn, za další dva dcera.
Já si mezitím docela jasně uvědomila svoji bisexualitu, docela veřejně se s ní pochlubila rodičům, jejichž reakcí byla poznámka o tom, že se aspoň budou moct bavit dohady, jestli jim přivedu představit přítelkyni nebo přítele.
Dlouhou dobu jsem jim nepřiváděla vůbec nikoho, jelikož všechny moje vztahy tak nějak ztroskotaly už po měsíci, občas dvou, a nikdy to nebylo na představování rodičům. Neprotestovali. Netlačili. Chápali.

Když byly dceři mojí dřívější nejlepší kamarádky necelé tři roky, byla jsem pracovně odvelena zpátky do rodného města. Nemůžu popřít, že mi to udělalo radost. Aspoň budu Ivanu moct zase vídat častěji než jednou, dvakrát do roka.
Večer po nastěhování jsme už spolu seděly v kavárně, vykecávaly se, mluvily o všem, co se do dopisů nevešlo, smály se spolu.
Byla v domácnosti, ale už brzy jí bude končit mateřská. Už se nemohla dočkat.
"Bejt doma... Už mě to nebaví," vzdychla a zabořila vidličku do pistáciového dortu.
Trochu přibrala, možná tak deset, patnáct kilo, už to rozhodně nebyla křehoučká dívenka, ale na druhou stranu po dvou dětech...
V kaštanových vlasech měla blonďaté melíry, na sobě džíny a docela obyčejnou halenku. Nebyla ničím zajímavá. Kdybych ji neznala, asi ji i trochu odsoudím.
Bývala docela originální, bývala svá.
Říkám si, že jestli tohle udělají s ženskou děti...
"Co tě nebaví?" naklonila jsem hlavu.
"Vstát. Udělat snídani. Uklidit bordel, co už stihly děcka udělat. Vařit oběd, nakrmit děcka, uklidit největší bordel. Dát děcka spát, mít aspoň hodinku klidu. Uvařit večeři, počkat, až starej přijde domů, poslouchat, že doma je bordel a že si celej den jen válím prdel. Uložit děcka, uklidit bordel, jít spát. Ve středu ještě před spaním sex. A furt to samý. Krom víkendů, to je aspoň o něco lepší. Aspoň ty děcka krotíme dva..."
Nevěřícně jsem se na ni zadívala.
"Myslela jsem, že seš docela spokojená."
"Docela," pokrčila rameny. "Někdy ti závidím, víš? Víš, co mě to stálo, zařídit si volno na večer? Ukecávání mámy, balení děcek, abych je dovedla k ní... Ještě že toho chlapa mám na služebce. Jinak by si stěžoval, že si musí sám vařit večeři."
"To mě... mrzí?" kousla jsem se do rtu. "A... Teda, já vím, že to bude znít docela blbě, ale nepřemejšlela jsi o tom, že se na něj vykašleš?"
"Jasně, že přemejšlela," kývla. "Ale nemůžu. Děti. A on za to taky tak docela nemůže. Má stres v práci, vrací se pozdě, je utahanej. A nemlátí mě, takže mám vlastně kliku. Jen brblá. Takže vlastně docela normální chlap."
Nervózně se zasmála.
Chtěla jsem něco říct, ale nenapadlo mě nic, co by jí pomohlo. Že ho nemá omlouvat? Že pro děti není dobrý, když vidí, jak se rodiče jen hádají. Že je dost mladá a ještě si určitě někoho najde, i s dětma? Nejspíš to všechno věděla...
"Víš, někdy si říkám..." zamumlala. "Asi jsem se tehdy neměla vyděsit, když jsme my dvě... víš. Neměla jsem se snažit rychle si najít kluka, abych si dokázala, že nejsem na ženský. Měla jsem to zkusit. Podívej se na sebe. Užíváš si života. Někdy si říkám, že kdybych nebyla blbá, mohly jsme si takhle užívat spolu..."
Zamrkala jsem.
"P-prosím?" polkla jsem.
"To nic," zavrtěla hlavou. "Měla bych jít. Díky za pozvání."

Jako bych nevěděla, kde bydlí. Zaplatila jsem za obě, vždyť to byla podmínka pro to, aby se mnou vůbec šla ven, a vydala se domů. Dala jsem jí dvě hodiny, to by jí mělo na vyzvednutí dětí a jejich následné uložení do postelí doma stačit, a vyrazila k ní.
Bylo deset, když jsem zvonila u trochu ošuntělých dveří jejího bytu.
Slyšela jsem šramot, jak se kukátkem dívala, kdo to je. Ale pak se nic nedělo.
"Otevři," řekla jsem. "Nebuď jako malá!"
Kupodivu poslechla. V očích měla... skoro strach?
"Podívej," zamumlala. "V tý kavárně jsem řekla víc, než jsem chtěla. Nemám se tak špatně, fakt. Takovýhle myšlenky mám jen... Když jsem deprimovaná. Nic víc. Jindy na to nemyslím. Hele, mám fajn chlapa, co vydělává tak, aby nás zaopatřil, mám ho ráda, mám dvě děti, co sice někdy dost zloběj, ale jindy jsou to andílci. Takže... Na to prostě zapomeň, dobře?"
Nechtělo se mi něco zapomínat. Něco mi na tom všem nesedělo. Vlastně už předtím, když mi vyjmenovávala důvody, proč se s ním nerozvede.
"Máš ho ráda... Ale nemiluješ ho?"
"Neřeš to," olízla si rty. "Promiň, ale... musím jít. Děti by se mohly vzbudit."
Nevěděla, že mi takhle odpověděla líp, než kdyby to řekla přímo.
Sebrala jsem veškerou svoji odvahu a, i s vědomím, že tím taky můžu absolutně všechno zkurvit, jsem ji políbila na rty.
Bylo to přesně jako poprvé. Odtrhly jsme se od sebe a zděšeně jedna na druhou zíraly, ona zřejmě vinou mojí troufalosti, já kvůli strachu z toho, že mě teď už nebude nikdy chtít vidět.
"Víš..." kousla jsem se o rtu. "Já bych pořád měla zájem."
Popadla mě za ruku a vtáhla mě do bytu.

Ta noc byla žhavá. Hodně žhavá. I když jsme nemohly sténat jako za dob naší puberty.
Nevěděla jsem, co z toho bude. Jestli to tentokrát vydrží déle než přes noc, nebo jestli se Ivana zase ráno vyděsí.
Já si byla jistá tím, že to chci zkusit. Že mi ty roky chyběla přesně tímhle způsobem.
Když mi ráno řekla, že potřebuje čas, nebrala jsem to jako zklamání. Skutečnost, že se mnou o tom vůbec mluvila, byla oproti minulosti značné zlepšení.
Nějakou chvíli byl ten vztah ve stavu, že ona zavolala, občas, když měla večer čas a manžel nebyl doma, a já přijela na noc. Nebo jsem jí byla dělat společnost ve dne, když jsem nemusela nutně být v práci. Ačkoliv jsem v tu dobu OFICIÁLNĚ byla jen její kamarádka.
Byla jsem ochotná to všechno přežít, udělat cokoliv jen proto, aby nakonec byla se mnou.
"Miluju tě," pošeptala mi jednou večer, tři měsíce po tom, co jsme si spolu začaly.
Jen o pár hodin dřív se s dětmi a pár kufry objevila u mých dveří.