Damien | Jak se vede, kotě?

Zrovna jsem seděl doma a utápěl se v porozchodové beznaději (a vodce s džusem), když někdo zazvonil.
Ztlumil jsem stupidní lovesong, ve kterém jsem stejně nenacházel ani tu nejmenší útěchu, a se zaklením vstal z gauče.
Nechtělo se mi ani otvírat. Jestli to bude ten bastard, prásknu mu dveřmi přímo do obličeje. I když, co by tady dělal. Má přece svého krásného tmavovlasého ďáblíka. Co by dělal u někoho vzhledově tak nudného, jako jsem já? Tedy, krom poukazování na onu nudnost...
Otevřel jsem. A zalitoval.
Ty platinově blonďaté vlasy s modrým melírem byly v mém okolí nezaměnitelné, podobně jako ty šedé oči.
"Jak se vede, kotě?" zeptal se vzápětí medový hlásek.
"Co tu chceš?" vzdychl jsem.
"Ále, jen jsem byl tady poblíž, tak jsem si řekl, že zaskočím..." usmál se a postrčil mě trochu zpátky do předsíně, aby mohl projít. "Kecám. Viděl jsem toho tvýho v baru s jiným."
"Mýho bejvalýho," opravil jsem ho.
"Aha. To nejspíš zodpovídá moji otázku," pokýval. "Jak dlouho je bejvalej?"
"Tři dny," vzdychl jsem. "Taky jsem ho s ním viděl. Tak jsem počkal, než přijde domů, pak jsem na něj uhodil... No, a najednou si balil kufry. Nevím, mám totální okno..."
"Jak jsi na tom, kotě?" zeptal se.
"Už líp."
Nebyl jsem si jistý, jestli lžu nebo ne.
"Jsi ožralej, co?"
"Tak trochu, nejspíš..." pokrčil jsem rameny. Jako na potvoru se mi zrovna v tu chvíli až moc zatočila hlava. Skoro bych ztratil rovnováhu, kdyby mě on neobjal.
"Jasně, trošku víc,chápu," zasmál se. "Co bys řekl na společnost?"
"Asi by se mi docela zamlouvala," zamumlal jsem. "Já ho tak strašně nenávidím..."
"Hlavně se mi tady nerozbreč. Za to ti fakt nestojí."
"Myslíš? Já myslel, že to bude moje životní láska. Že spolu zestárnem. Že si pořídíme společnej krásnej byt, vždyť mi to SLIBOVAL! Říkal, že se vezmeme, až to půjde, až nebude jen blbý registrovaný partnerství, že když si někdy v budoucnu budeme moct i adoptovat dítě, tak to uděláme! A on si pak přijde a má... zkurvenýho... zkurvenýho tmavovlasýho ďáblíka!"
"Kočko..." vzdychl. "Pojď. Potřebuješ do postele."
"Taky jsem ti tak ublížil?" zamumlal jsem, když mě zvedl do náruče. "Když jsem ti zdrhnul s ním? Půl roku jsi se mnou ani nepromluvil. Proboha, ty jsi musel bejt tak zničenej..."
"Jo, nenáviděl jsem tě, spokojenej? Ale srovnal jsem se s tím."
"Máš radost, že mě taky nechal?"
"Radost? Mám mít radost z toho, že jsi tak utrápenej? Pako."
Položil mě na postel, pomalu a opatrně. Mimoděk jsem si vybavil ty chvíle, kdy to dělal dřív, v úplně jiné situaci, i když opilého mě už do postele taky párkrát odnášel...
"Stejně jsi byl ten nejlepší chlap, jakýho jsem v životě měl. Nechápu, proč jsem tě nechal! Jsi stokrát hezčí než on! Jsi ORIGINÁLNÍ! On je jen... průměrnej čtyřicetiletej chlap, totálně šedivá myš, on je nicka!"
"Ale má víc peněz než já," ušklíbl se. "Pamatuješ? Koupil ti pár cetek, a byl jsi jeho. Děvko zatracená."
Zadíval jsem se mu do očí. Bylo v nich něco...
"Pořád mě miluješ," zašeptal jsem.
"Blbost. Měl jsem po tobě už... čtyři vztahy." Zavrtěl hlavou. "Jsi neslušně opilej."
Přitáhl jsem si jeho tvář k sobě a políbil ho.

Když jsem se ráno vzbudil v něčí náruči, moje srdce nejdřív poskočilo nadějí, že všechno byl jen sen, že můj skvělý chlap mě vlastně nikdy neopustil, že všechno je tak, jak má být.
Když mi došlo, že tohle není jeho vůně, úsměv na mojí tváři zase pohasl.
Ale když mi došlo, čí ta vůně je...
"kotě?" zamumlal mi do ucha. "Jsi vzhůru?"
"Jsme dva zkurvený idioti," olízl jsem si rty. Pokusil jsem se zvednout hlavu, ale bolestí se mi skoro zatmělo před očima. "A já mám kocovinu."
"Nedivím se," zahihňal se a pohladil mě po zádech. "Když mě pustíš, přinesu ti prášek."
"K těm zkurvenejm idiotům se nevyjádříš?" frkl jsem.
"Ach, kočko... Mně se to líbilo. Sakra hodně. Tobě se to taky líbilo, a aspoň jsi přestal bejt deprimovanej. Fajn vědět, že nějaký starosti se z hlavy vyšukat daj, mimochodem. Tak... Sakra, proč si to vyčítat? Neznamená to, že se musíme zase dávat dohromady! A pusť už. Potřebuju na záchod."
Mírně jsem se nadzvedl, aby mohl svtát. Vyhýbal se mému pohledu. Věděl, že poznám, když není upřímný. Všechno měl napsané v očích.
Zabouchl za sebou dveře ložnice.
Nejspíš nebude mít námitky proti tomu, abychom si to někdy zopakovali. A třeba se to dostane i dál. Zase.
Možná to minule jen nebyl správný čas...