Damien | Pan Nejsem Buzna

Cítil jsem na sobě jeho pohled celý večer. Nebylo to nepříjemné. Právě naopak. Cítil jsem se svým způsobem vážně dobře.
Ani neznám jeho jméno. Byl prostě na firemní akci. Neznal jsem tam ani polovinu lidí.
Možná jeho obličej mi přišel trochu povědomý, možná jsme se už někdy někde potkali, kývli na sebe, možná jsme se minuli ve výtahu, nebo tak nějak.
Každopádně díky němu jsem ani náhodou nelitoval svého rozhodnutí vzít si na tu akci tmavé kalhoty a černou košili, oboje docela na tělo. A byl jsem rád i za ty výjimečně rozpuštěné vlasy.
Vypadal jsem prostě dobře. Věděl jsem to. Možná až MOC dobře.
Flirtoval jsem s ním. Jen nenápadně.
Vypadal docela vyvedený z míry.
Tyhle typy já prostě MILUJU.
Vsadím se, že doma má ženušku a nějakého toho harantíka. A psa, samozřejmě. Nějakého vhodného pro rodinu.
A potají, pokaždé, když se neovládne, kouká na internetu na gay porno. A pak z toho má hrozné výčitky svědomí.
Prostě jsem je zbožňoval.
Byli tak... snadno dosažitelní.
Vážně nevím, jak se jmenoval. Ale pro mě byl, stejně jako všichni ostatní jeho druhu, prostě jen...
Pan Nejsem Buzna.
Protože jsem věděl, že přesně to řekne ve chvíli, kdy poprvé ucítí můj dech na svých rtech.
"Nejsem buzna."
Říkali to vždycky.
A pak mě stejně nechali, abych si s nimi dělal cokoliv, co já uznám za vhodné.
Ano, byl jsem děvka. Hrozně rád jsem si s nimi hrál.
Pohlídal jsem si chvíli, kdy půjde na toalety. A nenápadně jsem se vypařil za ním.
Chtěl to. Jako všichni. Jen k tomu za něj někdo musel sebrat odvahu.
"Nejsem buzna," zamumlal, když jsem stál jen pár centimetrů od něj.
Rozhodl jsem se nekomentovat skutečnost, že je na toaletách, ale nepoužívá je, jen stojí a čeká, až přijdu.
"Já vím, že nejsi," usmál jsem se.
Jeho polibky byly váhavé jen prvních pár vteřin. Pak začaly být divoké a vášnivé. Líbilo se mu to.
Jako každému.
"N-nejsem buzna..." vyšlo mu ze rtů, když jsem před ním padl na kolena.
"Nikdo to o tobě netvrdí."
Zaklonil hlavu, když jsem ho vzal do úst.
"Nejsem..."
"Prostě si to jen užívej."

Před zrcadlem jsem se pečlivě ujistil, že nikde na sobě nemám zbytky jeho spermatu. To by mohlo být společensky poněkud nevhodné.
Stál a opíral se o zeď, poklopec ještě pořád rozepnutý, tváře rudé, na rtech připitomělý úsměv.
Odkašlal jsem si a on se na mě podíval.
"Nemusíš to znova říkat," ušklíbl jsem se. "Chápu to."
"To bylo..." zamumlal.
"Já vím."
Konečně jako by se vzpamatoval. Odlepil se ode zdi, přistoupil k zrcadlu a začal se rychle dávat do původního stavu.
Sáhl jsem do kapsy. Vždycky jsem s sebou nosil pár vizitek. Vždycky se hodily.
"Já NEJSEM..." začal rozhořčeně, když jsem jednu položil na umyvadlo.
"Na tohle být vážně NEMUSÍŠ," protočil jsem panenky, teď už otráveně.
Mohl tu vizitku buď dramaticky zahodit, nebo si ji vzít.
Pomalu a váhavě ji strčil do kapsy.
Usmál jsem se.
Ano, byl jako všichni.
Typický pan Nejsem Buzna...