Člověk je od přírody obdařen schopností vidět vše skrz růžovoučké brýle. Když jsme děti, všechno je kouzelné, zajímavé a především dobré. Děti poznají zlo v podobě vlka, co sežral Karkulku, ale díky bohu většina z nich netuší, co znamená zlo v reálu. To až život naučí.
Není to tak dlouho, co jsem si žil svou dokonalou pohádku s Panem Dokonalým, co zaháněl démony z minulosti a sliboval jen lepší budoucnost. Jak krásný to byl život. A jaký vůl jsem byl. Stačil měsíc a kupa starostí k tomu, aby Pan Dokonalý zmizel z mého života. Vlastně to trvalo jen týden a on byl pryč. Starosti zůstaly.
Tak děsně sám! Mohl jsem si za to sám, to já ho od sebe odehnal. A možná právě proto, že jsem měl takový strach. Zdálo se mi o něm, zas. A probudil jsem se ubrečený jako nikdy v životě. Je to jeho vina! To on mi ublížil!
Říkal, že mě nikdy neopustí a říkal, že mě bude vždycky milovat. Já vždycky budu milovat jeho...
Opil jsem se. Políbil jsem jiného kluka, bylo to krásný, ale nebyl v tom cit. Políbil jsem dalšího kluka, nebylo v tom nic. A můj ex dokonalý? Ten přece na jiného kluka ani nepomyslí. Chodí s kamarády ven a ani se neopíjí tak, jako já. Chodím s kamarády na párty. Žádné starosti, užívám si zábavy a toho, že mě nikdo nehlídá a nic mi nevyčítá. Spousta srandy a milí lidé. Půlka prázdnin je pryč a jsou nejlepší v mém životě!
NÁVRAT DO REALITY:
Teď je srpen a kdo mi po večerech dělá společnost? Jedna moc milá slečna jménem Sebelítost, co mi zrovna teď kouká přes rameno a radí, co psát dál. Protože co? Jo vlastně, ten Pan Dokonalý se zamiloval do jednoho kluka s dost podivnou minulostí, který si hrál na mého skvělého kamaráda. A ten Pan Dokonalý s ním chce strávit zbytek života? Mě po tom pochopitelně vůbec nic není. Ten Pan Dokonalý už není můj hrdina, ale jeho.. Opíjím se a bolest zůstává. Tomu se říká návrat do reality. Nebo taky: Namlátit si hubu.