,,Zavři oči. Tiše! Je to naše malé tajemství, nesmíš ho nikdy nikomu říct. Kdybys to řekl tak...".
,,Já nechci, prosím!".
,,Tiše. Za chvíli to přejde."
Kolik mi tehdy bylo? Takových 7? Žil jsem si spokojený život dítěte z úplné rodiny a i přesto že se rodiče hádali a často lítali talíře, někdy facky, jedinou mojí starostí bylo, nakrmit odpoledne kočku a udělat si domácí úkoly. Byl jsem živé dítě, co pusu zavřelo až po usnutí, nebo vůbec. Smál jsem se do světa z plných plic, běhal po venku s kluky a stavěl hrady z písku. Svět byl pro mě tehdy ještě bezpečný.
Co to změnilo? Změnil to jediný člověk. Člověk, kterému všichni důvěřovali a mají ho doteď rádi. Znají ho. Dá se vůbec nazvat člověkem? Lze říkat člověk bytosti, která sebere dítěti jeho nevinnost a na oplátku mu daruje noční můry? A ono nesmí nikomu nic říct.
Občas si říkám, že jsem si za to mohl sám. Že jsem mu vůbec kdy věřil a nechal ho, aby se mě dotknul třeba jen jediným prstem. Stát se to znova, zabil bych se raději, než ta muka mít před očima opět. Možná jsem to měl říct. Hned poprvé co mi ublížil. Nejspíš jsem si myslel, že chápe, že je to špatné, že to dělat nesmí. Jenže nepřestal.
Hnusí se mi pomyšlení na ty jeho velké ruce. Hnusí se mi on sám. Hnusí se mi, když se směje a potajmo si mě prohlíží. Nedopustím, abych s ním zůstal kdekoli sám a kdyby se jen ke mně přiblížil, křičel bych tak dlouho, dokud by hlasivky neodršli a ještě o chvíli déle.
V hlavě mám obrazy. Když je moc špatně, tak se mi před očima míhají a ať dělám cokoli, nemohu se jich zbavit. Jsou tu zas. Nedokážu se přestat třást. Ruce mi automaticky obejmou tělo, to pomáhá.
Rozsvítil lampičku, co byla na nočním stolku vedle postele. Nikdo v domě nebyl. Stál jsem na posteli, nahý. Malej, vystrašenej. Prohlížel si mě. Musel jsem stát a mlčet...
Vedl mi ruku po svém těle. Držel mě pevně za zápěstí, bolelo to. Vedl ji tam, kam jen sám chtěl. Tolik jsem se bál. Třásl...
Donutil mě... kleknout si na postel a...vzít ho do úst... Bože. Jak to může dopustit... Jak může být bůh, když ho za tohle nepotrestal? Jak může být bůh, když ten hajzl stále chodí po světě?! Jak může být, když mi ty obrazy nevyhnal z hlavy?! Je mi zle, chce se mi zvracet z toho všeho.
Jak moc je špatné přát si jeho smrt? Jak moc je špatné chtít pomstu od osudu, když se mi jí už po roky nedostává? Boží mlýny melou, ale sakra pomalu!
Chci si zalézt pod peřinu a schovat se tam. Schovat se se svým panem dokonalým, který mi bude šeptat, že je všechno v pořádku a držet mě pevně v náručí. Věřím mu. On na mě dokáže dát pozor. On mě dovede ochránit.
